Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Nenajdeme mnoho prací, které by se tímto fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když se autorka rozhodně nestaví k potratům kriticky, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se tedy s její pomocí ponořit do doby, kdy se v Československu potraty legalizovaly.

Autorka připomíná, že „ve srovnání se západoevropskými zeměmi byly interrupce v Československu uzákoněny brzy“. Nešlo však o výsledek tlaku veřejnosti, ale o následování sovětského modelu. Po válce zavedl Sovětský svaz potraty bez omezení v roce 1955. Vliv ale měly i domácí podmínky.

Není zboží, bude méně dětí...
„Socioekonomická situace v Československu byla koncem 50. let 20. století značně nepříznivá, od konce války přetrvával nedostatek základního zboží. Neschopnost zlepšit tuto situaci byla jedním z prvních důkazů neúčinnosti plánování ekonomiky. V tomto kontextu vláda nahlížela na nemožnost ovlivnit velikost své rodiny jako na jeden ze sociálních problémů – a legalizace interrupce by představovala jeho řešení. Naproti tomu demografická situace země byla poměrně příznivá a charakterizoval ji populační růst.“

Dudová obsáhle čerpá ze vzpomínek demografa Milana Kučery, který od počátku padesátých let pracoval ve Statistickém ústavu. „Podle Milana Kučery byl ale nejvýznamnějším impulzem pro přípravu zákona sovětský [Chruščovův] model a Československo bylo jednou z posledních zemí východního bloku, kde byl potrat nezákonný. Současně podle něj hrála roli snaha některých komunistických poslankyň, které usilovaly o ‚revoluci v rodině‘ tím, že budou zřízeny pečovatelské služby a ženám bude dáno právo rozhodovat o vlastním těhotenství. Tento argument se ale ve veřejných debatách nepoužíval.“

Onu revoluci v rodině měly podle radikálnějších soudruhů doprovázet další kroky: „Pečovatelské aktivity měly být postupně v nejvyšší možné míře externalizovány, a to včetně péče o malé děti: předpokládalo se další budování celodenních jeslí, týdenních internátních jeslí a dokonce i kolektivních institucí pečujících o děti trvale. Od této představy se ale již v druhé polovině padesátých let začalo postupně upouštět.“

Zajímavý je i vývoj názorů veřejnosti, která se zdála být k potratům poměrně benevolentní. „Předchozí trestní zákon interrupce nepovoloval (s výjimkou těch ze závažných zdravotních důvodů, a to od roku 1950), ve skutečnosti jich ale bylo bez trestu provedeno mnoho – ať už lékaři, porodními asistentkami nebo studenty medicíny. Během protektorátu byla porodnost českého obyvatelstva podporována a německé orgány interrupce tvrdě trestaly. Bylo poměrně těžké sehnat lékaře nebo porodní bábu, která by s jejich provedením souhlasila. Podle Bartošové [Dr. Milada Bartošová studovala sociologii a zabývala se ženským a feministickým hnutím v Československu mezi lety 1945 a 1948. Pracovala v statistickém úřadě a úzce spolupracovala s Českým svazem žen. Po roce 1969 působila jako poradkyně čestné předsedkyně Československého svazu žen Gusty Fučíkové.] tato skutečnost po skončení války a osvobození země vedla k opačné reakci – veřejné mínění bylo provádění interrupcí nakloněno.“

Potrat ano, ale s komisí…
Pohled na potraty ale nebyl jednoznačně pozitivní ani u těch, co ho prosazovali. „Z odborných textů i novinových článků jasně vyplynulo, že legální přerušení těhotenství by nemělo být jediným možným řešením nechtěného těhotenství. Odborníci – demografové a gynekologové (např. M. Vojta a L. Hnátek) – v něm spatřovali dočasné řešení předtím, než bude dostupná široce rozšířená, snadno použitelná a účinná (ženská) antikoncepce.“

Odborníci i laici vesměs argumentovali nutností „legalizovat interrupce v zájmu lepšího reprodukčního zdraví žen a zdravějšího mateřství“. Vycházeli z toho, že tak jako tak se provádí vysoký počet potratů v nevyhovujících podmínkách a se zdravotním rizikem pro ženy nezpůsobující sice primárně smrt, ale neplodnost. O tom, že potraty jsou pro ženu nebezpečné, se nediskutovalo. „Od počátku těchto debat bylo jasné, že interrupce prováděné v nemocnicích jsou rovněž nebezpečné, ale přece jen o něco méně než ty nezákonné. Tato skutečnost pak sloužila jako důvod, proč nepovolit interrupce úplně. Některé ženy by totiž mohly legalizace zneužívat a ignorovat přetrvávající zdravotní rizika, a proto měl existovat nějaký kontrolní mechanizmus, který by posuzoval oprávněnost požadavku a omezoval konečný počet provedených interrupcí. Tímto mechanizmem se stala interrupční komise.“

„Žádost o interrupci byla stále nahlížena jako ‚projev egoizmu, lehkovážnosti a nepochopení života‘ ze strany žen. I přesto, že autoři pozdějších článků již uznali, že tyto sobecké důvody pro potrat jsou v menšině, stále je musela třídit interrupční komise. Ženy, které žádaly o interrupci, byly v diskuzi obvykle rozděleny do několika skupin: matky větších rodin, které neměly materiální podmínky k péči o další dítě; mladé ženy, jejichž partner odmítl sňatek (případně by manželství představovalo velmi neuvážený krok); vdané ženy, které otěhotněly v pozdějším věku při mimomanželském styku a nechtěly ohrozit svou rodinu a manželství; a nezodpovědné ženy, které chtěly ukončit těhotenství jen pro své pohodlí a které nechtěly, aby je dítě obtěžovalo.“

Potrat společensky prezentován jako nesobecké sebeobětování se
„Vyjma poslední kategorie se tyto ženy obvykle zobrazovaly jako nesobecké bytosti, které obětují vlastní blaho – tj. mít dítě: ‚Dítě znamená štěstí. A dítě s milovaným člověkem patrně největší štěstí, jaké může ženu potkat.‘ – pro blaho ostatních (ostatních dětí, rodiny), nebo jako oběti bezskrupulózních mužů (a někdy obojí zároveň). Ty ženy, které žádaly o interrupci ze ‚sobeckých důvodů‘, měly být vychovávány a jejich morálka měla být vylepšena. Nad všemi ženami bez výjimky měli dohlížet odborníci a státní orgány s tím, že jsou tyto ženy buďto nesvéprávné, anebo velmi ohrožené a zranitelné; a odvolávali se na jejich odpovědnost vůči rodinám a socialistické společnosti. Skutečnost, že se na aktu početí podíleli určitým způsobem i muži, byla zmiňována pouze několika málo oponenty legalizace potratů.“

Potrat jako propopulační opatření
„Legalizace interrupcí byla v tomto rámci interpretována jako propopulační opatření.“ Předpokládalo se, že legální a hygienicky provedené interrupce povedou oproti nelegálním ke snížení neplodností způsobených komplikacemi po nelegálních potratech, a tak postupně ke zvýšení porodnosti díky zachování plodnosti.

„Interrupce pro zdravější mateřství“
Zajímavé je, jak debatu o potratech reflektovala tehdejší média (samozřejmě v podmínkách totální kontroly ze strany totalitního státu). „Pokud bychom věřili médiím, typickou ženou, která si nechala provést nelegální interrupci, byla matka pěti dětí, s manželem alkoholikem, který dostatečně nepodporoval rodinu a nutil ženu k sexu. Žena pak zjistila, že je těhotná, a aby byla schopna se postarat o již narozené děti, musela se svěřit do rukou neodborné ‚andělíčkářky‘, která ji těhotenství zbavila a nevratně jí poškodila zdraví. Další možnou variantou byla neprovdaná žena, která neměla podporu otce dítěte, byla vyloučená ze společnosti a žila v chudobě.“

Podívejme se na pár příkladů: „Před několika týdny projednával lidový soud v Praze tento případ: Matka pěti dětí se rozhodla dát si přerušit své těhotenství. Její muž byl opilec, o děti se nestaral. Andělíčkářka za úplatu zákrok provedla. Samozřejmě neodborně, s porušením základních hygienických pravidel, u těhotné došlo k sepsi a za několik dní zemřela.“

„Muži se obyčejně o své nemanželské děti nestarají. Jsou případy, kdy muž má i několik nemanželských dětí. Velmi často mají ženy potíže s vymáháním výživného pro své děti. A tak vlastně veškerá tíha výživy a výchovy dítěte leží na matce. Je-li zaměstnána, je dítě fakticky odkázáno samo na sebe, a zvláště u chlapců matka brzy zjistí, že na výchovu nestačí.“

Spontánní potraty považovány za nelegální interrupce
Předpokládalo se, že počet legálních interrupcí nepřekročí počet těch prováděných zatím nelegálně. Tři roky po legalizaci „umělého přerušení těhotenství“ se počet žen, které vyhledaly lékařskou péči po potratu, nesnížil. „Obecně to znamená, že se jednalo o ženy, u nichž došlo ke spontánnímu potratu – zatímco před rokem 1958 byly všechny potraty, ke kterým došlo, považované za nelegální umělá přerušení těhotenství. Skutečný počet spontánních potratů v populaci nebyl před přijetím zákona 68/1957 znám a zjišťován.“

Potrat jako řešení sociálních obtíží
„Rovněž tak panoval předpoklad, že se díky legalizaci objasní důvody, které vedly ženy k tomu, že si chtěly nechat interrupci provést, a společnost tak bude schopna reagovat“ a ekonomickými opatřeními je napravit. „To mělo následně vést k poklesu celkového počtu interrupcí.“

„Legální a bezpečná interrupce byla tedy považována za legitimní u žen v obtížné sociální situaci, která jim bránila v řádné výchově dítěte. Ženy mohly podstoupit interrupci ne proto, aby se nestaly matkami, ale aby se staly lepšími matkami. Nicméně od počátku diskuzí o tomto problému se předpokládalo, že by ženy mohly nový zákon ‚zneužívat‘. Stále se jim proto připomínalo, že i interrupce v nemocnici může mít negativní zdravotní následky: že podstoupením interrupce podstoupí i riziko, že v budoucnu nebudou moci mít děti. Podle statistik se ukazuje, že toto varování bylo poměrně účinné: o interrupci požádalo koncem 50. a v 60. letech jen velmi málo mladých bezdětných žen.“

Zdroj: DUDOVÁ, Radka. Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2012.