Athénské metro zaplavily nedávno plakáty s nenarozeným dítětem, nápisem „Věděli jste, že…?“ a informacemi o vývoji dítěte v různých fázích těhotenství. Za několik dnů byly plakáty pryč. Ministr dopravy řecké středopravicové vlády Kostas Karamanlis nařídil jejich odstranění s tím, že podkopávají ústavou garantované demokratické právo na potrat.

Z druhé strany se ozývá: „Od kdy jako občané této země nemáme právo na to vyjádřit svůj názor? Nebo byla zavedena cenzura a my jsme si toho nevšimli?“

Autorem plakátů byla organizace „Nechte mě žít“, která vznikla před dvěma lety spojením dvaceti křesťanských organizací a stala se tak první iniciativou pro život v zemi, kde byly potraty povoleny bez velkého zájmu v roce 1986. Řecko je přitom dosud hrdě patriarchální zemí, děti se převážně rodí v manželství. Hormonální antikoncepci užívají čtyři procenta žen, nejčastější metodou je údajně přerušovaná soulož následovaná kondomem. O metodách rozpoznávání plodnosti ovšem není slyšet vůbec a zároveň panuje podivné ticho kolem potratů. Sice se moc o nich nemluví, nijak se neprosazují, na probíhající zabíjení nenarozených dětí ale skoro nikdo neupozorňuje.

Je to podobné ve všech balkánských zemích. Vše to jsou stále poměrně tradiční společnosti s důrazem na přirozené rozdíly mezi muži a ženami a alespoň navenek s vlivem převážně pravoslavné církve. Zároveň se všechny tyto země potýkají s katastrofálně nízkou porodností a vysokou mírou potratovosti, o které se sice nahlas moc nehovoří, ale která se toleruje.

Statistiky neexistují
Není známo, kolik potratů se v Řecku provede. Oficiální statistiky jsou ve stejném stavu jako správa celé země. Takže pokud vůbec nějaká čísla existují, jsou jednoduše nedohledatelná. Na gynekologické konferenci v Athénách v roce 2017 například vzduchem létala čísla jako 150 000 potratů ročně. Poslední oficiální údaj z roku 2012 uváděl 17 600 provedených potratů.

V západoevropských zemích, které neprošly socialistickým vývojem, zpravidla nejsou statistiky potratů příliš vypovídající, protože potraty jsou prováděné zejména v privátním sektoru. I v Řecku jich proto bude pravděpodobně více, než uvádějí oficiální údaje, zejména s nástupem ekonomické krize. Každopádně nárůst potratů dělá z Řecka trochu černou ovci Evropy. Zatímco počet narozených dětí klesá, počet potratů zřejmě stoupá, čímž se Řecko stává vzácnou výjimkou celkově stagnující potratovosti v Evropě.

Katastrofální demografická situace
Podobně jako v Japonsku, i v Řecku přispěla k oživení místních aktivit pro život katastrofální demografická situace.

Země má jednu z nejmenších porodností v Evropě a třikrát méně narozených dětí než před jednou generací. Pro představu, Řecko má přibližně stejný počet obyvatel jako Česká republika. Podívejme se na situaci v Řecku před deseti lety: V roce 2010 se narodilo skoro 115 000 dětí, v 2018 to bylo jen 86 000. To je pokles o čtvrtinu za pouhých osm let na 1,3 dítěte na ženu. Ekonomická krize po roce 2010 navíc přinutila tisíce mladých lidí opustit zemi. Ostatní odkládají uzavření manželství a početí dětí. A to i za cenu potratu. Podobně jako v ČR, jen ve větším měřítku, se často jedná o ženy, které již dítě mají, ale obávají se, že „neutáhnou“ další.

Ústavní absurdity
Slabost řeckých iniciativ pro život je zajímavá zvláště vzhledem k vlivu Řecké pravoslavné církve, ke které se hlásí devadesát procent obyvatel a která pro sedmdesát šest procent Řeků definuje jejich národní identitu.

Preambule ústavy, která podle ministra dopravy Kostase Karamanlise „garantuje demokratické právo na potrat“, začíná slovy: „Ve jménu Svaté, Totožné a Nedělitelné Trojice Pátý ústavoměnný parlament Helénů se usnáší…“ I prezident a poslanci skládají svoji přísahu „ve jménu Svaté, Totožné a Nedělitelné Trojice“. Náboženství je na základních a středních školách povinnou součástí výuky. Až do roku 1982 nebylo možné v Řecku uzavřít manželství jinou formou než při církevním obřadu. Stát církev platí a to včetně skoro 10 000 duchovních a církev je navíc osvobozena od daní.

Je rovněž zajímavé sledovat, jak úplně obrácená je situace s církevním majetkem a odlukou církve od státu v Řecku a u nás. Zatímco v České republice levice bojovala proti oddělení církve od státu a proti majetkovému vyrovnání, v Řecku se přesně to samé stalo vlajkovou lodí extrémně levicového premiéra Tsiprase. Zatímco on chtěl odluku církve od státu, aby stát nemusel platit 10 000 duchovních a nabízel majetkové vyrovnání, pravoslavná církev byla proti. Nešlo jen o ekonomickou výhodu být řeckým státním zaměstnancem, ale i o historické sepětí se státem.

Pasivní vůči nenarozeným, aktivní za národní zájmy
Jenže možná právě toto sepětí se státem vede k jisté pasivitě pravoslavné církve, která svůj nesouhlas se zabíjením nenarozených dětí nikdy příliš nedeklarovala. Spíše než na pochodech pro život bylo možné duchovní spatřit na demonstracích proti sousední Makedonii. Pravoslavná církev je v Řecku především národní institucí, spojenou s udržením řecké národní identity v době osmanské poroby. Paradoxně se tak ale stala jakýmsi národním muzeem, kam každý sice patří, ale spíš jen formálně.

Jak řekl jeden soluňský duchovní: „Lidé přijdou do kostela, ale vlastně neví proč. Ze zvyku, z tradice nebo kvůli rodičům.“ Nejmladší generace pak vykazuje prvky razantní sekularizace projevující se i v hodnotové orientaci, kam patří ochrana nenarozených dětí, manželství nebo respekt k důstojnosti sexuality.

V roce 2001 se jen 13 procent Řeků vyjádřilo, že nejsou osobně nábožensky založení. V roce 2015 už to byla skoro polovina. A zatímco 65 procent starších Řeků tvrdí, že být křesťanem je důležité pro to být Řekem, u těch mladších je to jen 39 procent.

Nechte mě žít
Iniciativa „Nechte mě žít“, která se inspiruje aktivitami pro život v zahraničí a zaměřuje se kromě osvěty i na praktickou pomoc ženám v nouzi, tak vnáší do zkostnatělé řecké reality tolik potřebnou čerstvou energii.