Jak prosadit právo na potrat do mezinárodních dokumentů a pak si toto „právo“ vynucovat po celém světě? Jak to jen udělat, když většina zemí po ničem takovém netouží? Když by něco takového nikdy neprošlo na valném shromáždění OSN? Využijete jednu z odborných organizací při OSN, uděláte honosně znějící summit, na něj pozvete účastníky naprosto neprůhledným systémem, všechny dokumenty předem připravíte, nenecháte prakticky žádný čas na diskusi, o ničem nehlasujete a závěrečné body prostě „schválíte“ potleskem.

Takto vypadal honosně znějící třídenní summit Populačního fondu OSN a vlád Dánska a Keni v listopadu 2019 v keňském Nairobi. Summit v Nairobi se oficiálně jmenoval „Mezinárodní konference o populaci a rozvoji 25“ (ICPD25). Číslo 25 připomínalo, že se koná u příležitosti čtvrt století od stejné konference v Káhiře v roce 1994. Tehdy ovšem diplomacie Svatého stolce, Spojených států a řady islámských zemí pomohla zabránit největším excesům. V závěrech konference tak stálo, že „potrat nemůže být prosazován jako metoda plánování rodičovství“. Přesto se od devadesátých let v mezinárodních dokumentech prosazovala mantra „sexuálních a reprodukčních práv“, což je jen lépe znějící název pro právo na potrat a antikoncepci. V Nairobi už organizátoři nenechali nic náhodě. Za velkými slovy o „transformaci světa pro ženy a dívky“ se v závěrech summitu neskrývá nic jiného než „právo na ‚bezpečný‘ potrat“.

Káhira se opakovat nebude!
Vatikán zjevně ještě před začátkem summitu pochopil, o co jde, a rozhodl se nezúčastnit. Bylo jasné, že 9 500 delegátů ze 170 zemí a stovek nevládních organizací nestihne během pouhých tří dnů nic jiného, než za pečlivé choreografie organizátorů poslušně schválit vše, co se předem připraví. Pro představu, Káhirská konference trvala v roce 1994 dva týdny. Zatímco závěry summitu ve skrytu připravovali byrokraté OSN a zástupci největších propotratových organizací jako Federace plánovaného rodičovství IPPF, klíčové prorodinné organizace měly smůlu. „Přihlásili jsme se, ale prostě nás ignorovali, dlouho nám nedali vůbec vědět a nakonec naši žádost bez udání důvodů zamítli. Přitom léta jsme aktivní na fórech OSN a máme statut zvláštního konzultanta v ekonomickém a sociálním výboru OSN,“ řekl nám Stefano Gennarini z vlivné americké organizace Centrum pro rodinu a lidská práva. Anna Jackowska z polské organizace Ordo Iuris má podobný zážitek. „Registrace vyřizoval od léta výbor složený ze zástupců Populačního fondu OSN a dánské a keňské vlády. Na spoustu žádostí vůbec nereagovali. My jsme se na summit dostali jen díky tlaku keňské vlády.“

Keňská vláda se ocitla v kleštích. Organizace summitu pro ni byla politicky prestižní záležitostí, zároveň se v zemi zvedla vlna občanského odporu. Katoličtí biskupové v Keni vydali ostré stanovisko: „Odmítáme zavádění ideologie založené na genderu a dalších praktikách cizích africké kultuře a našemu náboženskému dědictví. Vidíme tuto agendu jako něco, co má zkorumpovat naši mládež a zotročit ji cizími ideologiemi.“ Keňský parlament odmítl poskytnout summitu své prostory. A sdělovací prostředky byly plné ostré kritiky agendy summitu. Prezident Kenyatta se proto ve svých proslovech zaměřil na nekonfliktní agendu ženské obřízky a zdůraznil, že ne všemi závěry se Keňa musí řídit. A když Populační fond OSN sepsal jménem Africké unie závazky, které ani se státy Africké unie nekonzultoval, ozvaly se africké státy s protestem a Populační fond OSN musel zařadit zpátečku. To byla ale jen drobná vítězství.

Spojené státy proti
Nejostřejší stanovisko nakonec vydala koalice Spojených států a deseti dalších zemí (Brazílie, Bělorusko, Egypt, Haiti, Maďarsko, Libye, Polsko, Senegal, Svatá Lucie a Uganda): „Závěry tohoto summitu nejsou důsledkem mezivládních jednání ani konsensu. Neměly by být proto používány v budoucích dokumentech…“ Jenže o to právě jde. Řeknete si, proč ale takové lamentování nad něčím, co vlastně není právně závazné? Není to rezoluce, neprošlo to Valným shromážděním OSN, neprošlo to vlastně vůbec žádným hlasováním… Potíž je v tom, že přes to všechno mohou nyní zastánci potratů po celém světě mávat dokumentem OSN, kde je jasně uvedené právo na potrat. Mohou se zaštiťovat tím, že jde o závěr celosvětového summitu. Budou vládám říkat: „A proč jste se tedy proti tomu nevyjádřili v Nairobi, když s tím nesouhlasíte?“

A mají pravdu, proč se nepostavilo více zemí proti? Český diplomat se zkušeností z Afriky vysvětluje: „Je to druh pragmatismu, že nechtějí na konferencích dráždit a myslí si, že si stejně budou doma dělat, co chtějí. Především v islámských zemích, na základě rodinných hodnot, které manželství a rodičovství podporují. Ona ta obrana proti postmoderním ideologiím vyžaduje hodně velkou obratnost. Tyto nové ideologie jsou postavené na zabsolutizované svobodě jako hodnotě samé o sobě, proto jakýkoliv útok proti nim je interpretován jako snaha druhému něco omezit či zakazovat. A to se proti kritikům docela ostře obrací. A diplomatům třetího světa, kteří navíc ne vždy jsou tak obratní jako jejich západní kolegové, se prostě nechce jít hlavou proti zdi.“ V budoucnu tak můžeme čekat ještě větší zesílení současného trendu, kdy vyspělé západní země vidí jako klíčové řešení pro boj s chudobou potraty a antikoncepci.

Nigerijská aktivistka Obianuju Ekeocha, která se v Británii věnuje biomedicíně, ráda cituje zprávu výboru pro zahraniční pomoc britského parlamentu o mateřském zdraví, kde se nejčastější důvody smrti při porodu (např. krvácení) zmiňují méně než desetkrát, děti jsou zmíněny dvakrát, ale potraty jednasedmdesátkrát. Posuďte sami, zda ženám v Africe chybí více fungující systém krevních bank, aby při porodu nevykrvácely, nebo potrat? Mimochodem, následkem potratu umírají čtyři procenta žen v Africe, ale podle západních agentur jako by těch zbylých devětašedesát procent neexistovalo. Ne nadarmo mluví řada Afričanů o jakési nové kolonizaci a novém imperialismu. Tentokrát ale o imperialismu kulturním a o kolonizaci hodnot. Obianuju Ekeocha pokračuje: „Já sem z Afriky, tam nikdo po potratech netouží. My milujeme děti. Když se zeptáte obyčejných Afričanů, žen, tak chtějí přístup k pitné vodě a jídlu. Chtějí práci. Chtějí vzdělání pro děti. Skoro sto milionů dětí v subsaharské Africe nechodí do školy. Osmdesát procent nemocí ve třetím světě souvisí s nedostatkem čisté pitné vody. A oni pořád mluví o potratech a antikoncepci...“

Miliardy pro smrt
A Ekeocha má pravdu. Od roku 2009 tvoří suma na tzv. sexuální a reprodukční práva největší položku v rámci humanitární pomoci třetímu světu – v roce 2012 to bylo 12,4 miliardy dolarů. Pro srovnání, v roce 1993 to bylo šest set milionů dolarů. A nyní v Nairobi slíbily vlády Rakouska, Kanady, Dánska, Finska, Německa, Francie, Islandu, Itálie, Holandska, Norska, Švédska a Británie spolu s Evropskou komisí miliardu dolarů. Další miliardy slibují velké soukromé organizace – Fordova nadace, Philips, Johnson & Johnson, World Vision a další.