EN
 


Obavy z vymření národa mění klima ve společnosti

28/01/2020, HPŽ ČR analýzy

Říká se, že odrazit se můžete až od úplného dna. Japonsko je toho příkladem. Léta jsme o Japonsku slyšeli jako o zemi, která vymírá. Zemi, kde polovina mladých mužů nemá zájem o seznamování se s děvčaty. Zemi, kde potraty nebyly téma. Zemi, kde prakticky neexistovalo hnutí pro život. To všechno je pravda. Přesto se v Japonsku něco děje. Jsou to drobné kroky, ale ne nevýznamné.

Letošní pochod pro život byl nejpočetnější v dějinách. V centru Tokia se sešlo asi pět set lidí. Ano, pět set ze skoro sto třiceti milionového národa. Jenže prvního pochodu pro život se v roce 2014 zúčastnilo přesně třicet tři lidí. Léta také zachovávala katolická církev opatrné mlčení a hnutí bylo spíše záležitostí protestantů. V roce 2018 už dala katolická církev pochodu pro život záštitu. Ale především je už otázka potratů téma. V zemi, která vymírá tempem milion lidí ročně a která zároveň důsledně odmítá řešit situaci migrací, si totiž nemohou dovolit více než 160 000 potratů každý rok. A Japonci, kteří se průměrně dožívají osmdesáti pěti let, se ptají, kdo se o ně ve stáří postará? Protože pokud to nebudou děti ani migranti, zbývají už jen roboti. Ano, o tom se v Japonsku vede zcela vážná debata a jsou v tom dále, než bychom čekali.

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Muži, které nebaví ženy
Japonsku reálně hrozí, že jich za padesát let bude o třetinu méně. Už nyní je Japonsko zemí jednoho tisíce uzavřených škol a zemí, kde je deset tisíc „vesnic duchů“, v nichž skoro nikdo nežije. Celý svět obešla zpráva o vesnici Nagoro, kde místní umělkyně Tsukimi Ayano vyrábí za každého zemřelého nebo odstěhovaného obyvatele velkou panenku v životní velikosti. Jsou na ulici, v parku i ve školních lavicích. Vláda zkouší kde co – od finanční podpory matkám přes stavbu školek až po státní podporu seznamovacím večírkům pro mladé lidi. Politici vyzývají Japonce, aby zakládali rodiny a měli děti.

Výsledky nejsou nijak ohromující. Nakonec na ty roboty možná dojde. Už dnes vypadají jako klon mezi člověkem a hodně povedenou panenkou v životní velikosti, mluví, pomáhají v domácnosti a někteří nadšenci je mají doma jako dalšího či spíše jediného dalšího člena rodiny. Popisují to překvapivě shodně podobnými slovy: „Vím, že to není člověk, ale něco k němu cítím...“ Takový robot bude samozřejmě pro péči o staré Japonce úplně ideální, protože – jak jeden robot sám řekl – „jsem nekonečně trpělivá, můžu poslouchat lidi donekonečna“.

Trochu sci-fi…
Jako ze sci-fi ale bohužel bude vypadat i další pravděpodobná úloha robotů – zajišťovat sexuální uspokojení. V sci-fi seriálu „Futurama“ skutečně humanoidní roboti vypadající třeba jako Marylin Monroe zajišťovali i toto potěšení. Mělo to za následek naprostý úpadek civilizace. Muži, kteří do té doby museli ve snaze zalíbit se ženám neustále podávat nějaké zásadní výkony, u sexuálních robotů, kde stačilo zmáčknout knoflík, naprosto zdegenerovali. V Japonsku od toho nejsou daleko. Třetina mladých Japonců nevidí v uzavření manželství a mít děti smysl. Ještě více šokující ale je, kolik Japonců do čtyřiceti let ztrácí zájem nejen o manželství, ale i o jakýkoliv vztah – byť i jen krátkodobý nebo ryze sexuální. Třetina Japonců do třicítky za sebou nemá ani jedno jediné rande. Podle jednoho výzkumu nemá čtyřicet procent žen mezi šestnácti a dvaceti čtyřmi lety zájem o sexuální kontakt. U mužů to byla čtvrtina. Psychologové popisují mimořádně stydlivé muže, kteří nedokážou navázat kontakt se ženou, a ženy, které se děsí fyzického kontaktu. Na seznamovacím večírku, který sponzoruje vláda, tak nezřídka slyšíte dívku, která si stěžuje, že by chtěla děti, ale stydí se dát do řeči s muži a muži se zase bojí oslovit ji.

Díky tomu se pořád daří jedné – u nás vyhynulé – živnosti. Jeden z dvaceti sňatků je i dnes domluvený a dohazovač je vážená funkce. Stále více ho ale nyní nahrazuje umělá inteligence. Nejrozsáhlejší online seznamka má osm milionů uživatelů – systém obličejového rozpoznání zajišťuje, že lidé na seznamce jsou opravdu reální a umělá inteligence je zase řadí k tomu správnému protějšku. Většina nesezdaných Japonců totiž pořád chce vstoupit do manželství. Jen se jim to nějak nedaří.

Když dítě, tak v manželství
V něčem jsou ale Japonci velmi konzervativní. Když už se odhodlají mít dítě, rodí se takřka bez výjimky v manželství. Mimo něj se rodí jen dvě procenta dětí, zatímco na Západě mezi třiceti až šedesáti procenty. Mít nelegitimní dítě stále ještě není v Japonsku žádný med. Se silnými rodinnými vazbami a „poutem krve“ souvisí také silná averze vůči adopcím. Ta znesnadňuje situaci těhotným ženám, které by třeba daly dítě k adopci, ale legislativa ani nálada ve společnosti jim nevychází vstříc. Dr. Noboru Kikuta, průkopník boje proti potratům, gynekolog a porodník, který sám prováděl kdysi potraty, způsobil v 70. létech značnou kontroverzi, když přiznal, že přesvědčil 220 žen, které čekaly nelegitimní dítě, aby ho donosily. Děti následně předal matkám, které děti mít nemohly a chtěly a které zároveň papírově vedl jako skutečné biologické matky.

Také přetrvává tradiční rozdělení rolí mezi muže a ženy. Muž pracoval svých deset dvanáct hodin denně, žena se doma starala o dítě, kdysi i o víc dětí a zajišťovala muži kompletní servis. Dát dítě do školky nebo dokonce do jeslí se považovalo takřka za zločin. Se stoupajícím zapojením žen do trhu práce je ale tento model čím dál těžší udržet a tak řada mladých lidí neví, jak vztahy nastavit. I to je jedním z důvodů, proč jsou raději sami. Se stoupajícím vzděláním žen a jejich pronikáním do vyšších kariérních stupňů tak klesá ochota mít děti. V Japonsku jste ženatí s firmou a oženit se lze jen s jedním partnerem. Ostatně polovina manželů nemá intimní styk ani jednou za měsíc a nejčastěji udávaným důvodem je to, že jsou… unavení z práce. K tomu připočtěme již přes dvacet let trvající recesi, kdy se lidé obávají zbrzdit, aby nepřišli o místo.

Všechno je možné
Je tedy nějaké světlo na konci tunelu? Ano! Demografická krize připomněla Japoncům hodnotu každého lidského života. Počet potratů v poměru k počtu obyvatel vytrvale klesá. A především, po desetiletích mlčení je dnes potrat tématem. Debaty o důslednějším vynucování stávající legislativy, kdy je potrat de iure zakázán, ale de facto povolen, probíhají již několik let. Populační vývoj je v Japonsku tak dramatický, že komentátoři píšou, že „všechno je možné“. Po letech stigmatizace postižených včetně jejich sterilizace probíhá konečně opačný proces. Přispěla k němu i slavná herečka Yoshie Okuyama, která porodila dítě s Downovým syndromem. Věděla o diagnóze, odmítla potrat a veřejně označila každý život za hodný pokračování.

Potraty a buddhismus
Japonsko je zemí, ve které se prolíná většinový buddhismus, šintoismus a křesťanství. Drtivá většina Japonců ale víru nepraktikuje tak, jak jsme zvyklí z Evropy. Jde spíše o formu tradice a úctu k předkům. Japoncům je vesměs jedno, zda tak činí v buddhistické či šintoistické svatyni. Buddhismus není strukturované náboženství s jasnými dogmaty jako křesťanství, ale obecně se dá říct, že buddhistická duchovní tradice stojí v opozici proti potratům. Považuje potrat za horší a závažnější, pokud je dítě již starší a důvod pro zvažování potratu je nepřesvědčivý. Řada žen v Japonsku řeší morální dilema potratu tak, že do svatyně koupí kamennou sošku zvanou mizuko jizo. Ty se pořizují nejen jako vzpomínka na potracené děti, ale i na mrtvě narozené či spontánně potracené děti. V některých chrámech a svatyních je takových sošek i několik tisíc. Mají usmířit ducha potracených dětí.

Historie potratů v Japonsku
Čistě technicky je umělý potrat v Japonsku nelegální. Má to ale jedno velké „Ale“. Lékař může potrat doporučit s poukazem na zdraví matky. Tato výjimka se postupně stala pravidlem. I stres nebo ekonomické obtíže jsou dnes v praxi uznatelným důvodem. Potraty byly v Japonsku poprvé povoleny až po válce za spojenecké okupace. Mělo to pragmatický důvod, na kterém se shodli jak okupanti, tak okupovaní. Protože došlo k nezanedbatelnému počtu znásilnění japonských žen americkými vojáky, měla americká okupační správa zájem, aby plodů znásilnění bylo co nejméně. Stejně smýšleli i Japonci, tradičně zaměření na rasovou čistotu svého národa, kde největší obavy vzbuzovaly děti černých amerických vojáků. Výsledkem byl v roce 1948 tzv. eugenický zákon, který umožnil nejen potraty do sedmého měsíce těhotenství, ale i sterilizaci duševně a fyzicky postižených. To se nakonec týkalo celkem 25 000 osob. Džin do lahve už nešlo vrátit.

Potrat se stal formou antikoncepce a už v roce 1957 bylo v Japonsku 71 potratů na sto narozených dětí. Dnes jich je 17. Nejčastěji chodí na potrat ženy mezi 20–24 lety těsně následované věkovými skupinami 25–29, 30–34 a 35–39. Zajímavé je, že nejčastějším prostředkem antikoncepce je kondom. Japonci jich používají nejvíce na světě. Naopak hormonální antikoncepci povolili Japonci jako vůbec poslední členský stát OSN až v roce 1999 a její užívání je minimální – především kvůli obavám z vedlejších zdravotních důsledků.






Kam dál?


Zákon o potratech ničí i ženy

I když není možné probírat bod po bodu všechny otázky kolem umělých potratů, lze si pod drobnohled vzít alespoň jediný aspekt - zákonnou úpravu. Je obecně známo, že mezi efektivní způsoby pomoci patří i dostupné formy vhodné prevence. A zákon je vlastně preventivní opatření.



Jak vyčarovat zdání mezinárodního práva na potrat
Jak prosadit právo na potrat do mezinárodních dokumentů a pak si toto „právo“ vynucovat po celém světě? Jak to jen udělat, když většina zemí po ničem takovém netouží? Když by něco takového nikdy neprošlo na valném shromáždění OSN? Využijete jednu z odborných organizací při OSN, uděláte honosně znějící summit, na něj pozvete účastníky naprosto neprůhledným systémem, všechny dokumenty předem připravíte, nenecháte prakticky žádný čas na diskusi, o ničem nehlasujete a závěrečné body prostě „schválíte“ potleskem.

Země, kde potraty nejsou téma
Je to zvláštní. Zatímco v USA jsou potraty horkým politickým tématem a předmětem soudních bitev, v Kanadě je ticho po pěšině. Respektive chápou se jako „americký problém“, spočívající v tom, že v USA ještě chodí tolik lidí do kostela, zatímco „pokroková“ Kanada je už dávno jinde.

Když vám cizí vláda vnutí potraty
Jak vypadá progresivní kolonialismus v praxi? To si letos na podzim vyzkoušeli v Severním Irsku. V této autonomní části Velké Británie nebyly potraty nikdy povoleny. Ani v době, kdy bylo Severní Irsko kvůli nepokojům mezi místními katolíky a protestanty pod přímou správou Londýna. Proti jsou všechny hlavní politické síly. Přesto je Severní Irsko nyní nuceno akceptovat legalizaci potratů a navíc „manželství“ homosexuálů. Jak se to mohlo stát?


načíst další


© 2020  Hnutí Pro život ČR