EN
 


Když se tragédie stane požehnáním

22/12/2018, HPŽ ČR ze života

Během prázdnin 2017 jsem byla s prvním miminkem v šestém měsíci. Všechno bylo v pořádku, mě i miminku se dařilo dobře. Na začátku srpna si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Po nějaké době mě poslal do Brna na speciální vyšetření.

V Brně nám po ultrazvuku a kardioultrazvuku sdělili, že miminko rozhodně není zdravé. Buď se jedná o kombinované a velmi těžké postižení, anebo je to chromozomální vada s názvem triploidie. Jde o ztrojení sad chromozomů, vada vzniká při početí a dle lékařů je neslučitelná se životem. Většinou dojde k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství, ale jeden typ vady (což byl náš případ) je donositelný do třetího trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte – buď ještě v bříšku nebo pár hodin či dnů po porodu.

Potrat? Ne!
Podrobili jsme se odběru plodové vody, který s jistotou prokázal, že naše miminko má triploidii. Doktoři nám nabídli jít na ukončení těhotenství, které by se muselo provést velmi rychle, jelikož jsem byla už ve dvacátém čtvrtém týdnu, což je právní hranice pro provedení takového zákroku, a i tak by náš případ musel projít hodnocením komise. Odmítli jsme. Odmítli bychom ho v každém případě. Odmítali jsme ho už v začátku těhotenství, když jsme se o takovéto možnosti bavili s manželem čistě hypoteticky. Tenkrát nás ale nenapadlo, že se to stane realitou.

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona.

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Nejvíc jsem se v tuto dobu bála toho, že nás lékaři budou do potratu tlačit a přemlouvat, ale pokud s naším rozhodnutím nesouhlasili, nikdo z nich nám to nedal najevo. Profesionálně přijali naše rozhodnutí, což si velice ceníme. Věděli jsme, že nemůžeme zabít svoje dítě. Že bude žít tak dlouho, jak má. Rozhodnutí bylo na Pánu Bohu.

Byli jsme smíření s tím, že naše miminko zemře během několika dní, maximálně týdnů, jak předpovídali lékaři. Prďošek (náš pracovní název) se však měl pořád dobře, začínal kopat a my se po promluvě s knězem Antonínem Bachanem nadchli do víry v zázrak. Na začátku září, když jsem byla na začátku osmého měsíce, jsme k modlitbám ke sv. Norbertovi připojili prosebné modlitby o zázrak uzdravení na přímluvu kněze Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení. A díky iniciativě naší kamarádky Lenky začal neuvěřitelný modlitební zápas o uzdravení miminka. Vznikl řetěz modlících se lidí napříč republikou, ale i mimo ni. Modlila se za nás naše rodina, lidi z farnosti, jednotlivci, společenství i celé kláštery! Sám Pán Bůh ví, kolik modliteb a lidí to bylo. Věřili jsme, že jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Ale zázrakem bylo už to, že miminko pořád ještě žilo!

Porod
V neděli 22. října, v den prvního výročí naší svatby, v den památky sv. Jana Pavla II., asi v deset hodin večer, jsem začala velmi silně krvácet. Zavolali jsme záchranku a do tašky do porodnice přibalili svěcenou vodu.

V porodnici nás bohužel čekala první negativní zkušenost. Lékařka, která mě přijímala, byla dost nepříjemná a při vyšetření velmi hrubá. Poté, co zjistila, že jsme v začátku těhotenství nebyli na screeningu, jsem si od ní vyslechla, že jsme nezodpovědní, že si zahráváme se životem, že jsme „To“ měli už dávno vyřešit a ne „To“ nechat dojít tak daleko. Dnes jsem hrdá, že já, cholerik jsem jí dokázala v klidu říct, že chápu, že má na to asi jiný názor, ale že ji prosím, aby mi řekla, jak to vypadá a co se teď se mnou bude dít. Dozvěděla jsem se, že „ozvy tam nejsou“ a že mi nic říkat nebude, že jsem očividně na to chytrá dost, a že doufá, že do rána rodit nebudu, protože ona se mnou nemíní nic dělat. S tímto jsme byli i s manželem přemístěni na porodní pokoj.

Porodní asistentka, která za námi potom přišla, nám podrobněji vysvětlila, co nás čeká a také se snažila obhájit chování paní doktorky. Prý tak jedná proto, že se bojí o můj život, který v tu dobu byl v ohrožení. Byla jsem po větší ztrátě krve, mohla se rozjet infekce a jelikož Prďošek byl v poloze příčné, tj. zády k porodním cestám, hrozil císařský řez. A to by při mé ztrátě krve bylo rizikové. V tu noc jsem si poprvé reálně uvědomila, že třeba opravdu teď umřu a samotnou mě překvapilo, že jsem se vůbec nebála. Jen mi bylo líto manžela a mé rodiny, že by kvůli tomu asi byli smutní.

Po probděné noci začaly ráno procedury nutné k vyvolání porodu. Odpoledne přijel za námi do porodnice kněz a přijala jsem pomazání nemocných a svaté přijímání. Kněz nám také přečetl příběh biblického Joba, který byl od té doby důležitou součástí našeho svědectví.

V noci pak začaly první přípravné bolesti, a i když Prďošek v tu dobu už nežil, otočil se koncem pánevním k porodním cestám. Další zázrak! Ráno se porod rozjel naplno a v ten den, tj. v úterý 24. října v půl desáté ráno, se nám narodila malinká a krásná holčička. Andulka. Věřím, že Bůh mi pomáhal každou minutu, protože i když jsem věděla, že rodím mrtvé dítě, porod byl rychlý, ne moc bolestivý a celkově krásný a důstojný zážitek. Manžel mohl přestřihnout pupeční šňůru, Andulku chápaví zaměstnanci porodnice očistili, zabalili, dali nám ji do náruče a nechali nás s ní o samotě, jak dlouho jsme chtěli. Porodní asistentka nám dokonce přinesla na pokoj rozžatou svíčku.

Nebudu si hrát na hrdinku a nikomu nalhávat, že to bylo snadné. Po porodu přišel obrovský smutek. Stýskalo se mi po mojí Andulce a strašně jsem si přála mít ji u sebe. A dnes, skoro rok poté vím, že bolest nezmizí. Jen se ty její ostré hrany obrousí a naučíte se s ní žít. Ale také vím, že celé to těhotenství byl nádherný a požehnaný čas.

A zázrak?
A teď se možná ptáte – co se tedy stalo se všemi těmi modlitbami za zázrak? Byly nadarmo? Ano, nestalo se tak, jak jsme doufali. Ale staly se jiné velké věci. Modlili se za nás i nevěřící! Měli jsme možnost každý den naslouchat tlukotu srdce našeho miminka. Udělali jsme všechno, aby Andulka odešla z tohoto světa jako člověk se vším, co k tomu patří. Dostala jméno, rodný list, měla pohřeb a je pokřtěna křtem touhy. A věříme, že spoustu dalších zázraků pochopíme až časem. Ale víme, že naše Andulka i za tak krátkou dobu, kterou byla tady s námi, dokázala takové věci, které my možná nedokážeme za celý život.

Naším svědectvím bychom rádi pomohli v rozhodování těm, kdo se ocitnou v podobné situaci jako my. Chtěli bychom podpořit vás, kteří jste slyšeli diagnózu svého dítěte – vada/nemoc neslučitelná se životem – abyste se nebáli prožít život se svým dítětem do poslední chvilky. Abyste věděli, že i když víte, že vaše miminko má umřít, může se tento čas stát krásným a požehnaným.

A na závěr už jen poděkování. Poděkování celé naší rodině, která nás podporovala a podporuje pořád, jak to krásná velká rodina nejlíp umí! Děkujeme našim blízkým kněžím – otci Norbertovi, otci Antonínu Bachanovi a otci Josefu Jankovi, kteří nás duchovně vedli a posilovali a stále v tom pokračují.

Děkujeme lékařům z brněnského Centra prenatální diagnostiky, kteří se o naše miminko starali, i když už znali diagnózu, a za to, že respektovali naše rozhodnutí se vší profesionalitou. Děkujeme lékařům a porodním asistentkám z porodnicko-gynekologického oddělení nemocnice Uherské Hradiště za krásný a přirozený porod, za důstojný a příjemný přístup ke mně jako rodičce, k mému manželovi Štěpánovi, který měl všechny možnosti jako každý jiný otec u porodu, a především za krásnou a jemnou péči o naši Andulku. A díky taky všem známým i neznámým, kteří jste nás podporovali svými modlitbami.

Z knihy Jób: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo budiž požehnáno.“

Zuzana a Štěpán Mitáčkovi






Kam dál?


Z veselé holky jen hromádka neštěstí

Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.



Čtyři děti a přesto stále pro život
Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?

Třetí dítě? Cikáni? Ne, především vzdělaní
„Hodně dětí mají prý jen pitomci!“ Tak se jmenuje článek, který napsal nedávno do časopisu Reflex ekonom Vladimír Pikora. Jistě to nemyslel vážně – se svou manželkou, také ekonomkou Markétou Šichtařovou, mají totiž pět dětí. Narážel ale na známou, a bohužel stále rozšířenou představu, že hodně dětí mají jen „cikáni a katolíci“.

V Norsku nesmím veřejně o potratech ani mluvit
MUDr. et BcA. Jitka Dvorská je lékařka – gynekoložka, nyní pracuje v Norsku. Jako jedna z mála dokázala říct své „ne“ umělým potratům. Jaká byla její cesta k poznání, jak na to reagovali její kolegové a jak se liší přístup k potratům v Norsku a České republice?


načíst další


© 2019  Hnutí Pro život ČR