EN
 


Stateční muži a něžné ženy

20/07/2018, HPŽ ČR ze života

Jak obhájit své názory proti mainstreamu a jak je převést do života? Proč je tak důležitá sexualita? Jak poznat, s kým chodit? Co hledat do manželství a jak jej pak žít? Pár praktických rad do života pro život dává psychoterapeutka Mgr. Hana Imlaufová.

Jak mám žít, abych byl skutečně pro život?
Když je člověk nastavený pro život ve skutečné lásce a pravdě, otevírá se životu.

Jak se aplikuje tento postoj v praxi – jak třeba poznám, s kým chodit?
Většinou začneme chodit s tím, kdo se nám líbí nejen ve fyzické rovině, ale i v rovině přátelské. Měl by se mi ale líbit i v rovině duchovní, měl by mít podobný žebříček hodnot, podobně sestavené názory na svět. Nejde jenom o náboženské prožívání, ale o podobný vztah k duchovním hodnotám jako takovým. Ten dotyčný by se mi měl líbit ve všech těchto třech rovinách.

Kde takového člověka najít?
Určitě bych se měla zamyslet, v jakých prostředích se pohybuji, kde můžu někoho potkat. Je dobré si zmapovat, jestli náhodou nejsem v prostředí, kde už nikoho nového nebo vhodného potkat nemůžu. Chci-li někoho poznat, tak určitě dělat něco pro druhé, zapojit se do nějakých aktivit, kde můžu poznávat a potkávat nové lidi.

 

Projekt podporuje:
MUDr. Helena Máslová, psychoterapeutka a gynekoložka

Nesoudíme. Pomáháme
Projekt vychází ze zkušeností práce Linky pomoci, kde se ženy svěřují, že kdyby cítily podporu, na potrat by nešly. Pomozte nám to změnit.

Když už někoho takového potkám a vše je fajn, k čemu čekat do svatby a proč nezačít rovnou sexuálně žít? K čemu je dobrá abstinence?
Přináší užitek jak v období chození, tak v manželství. V chození abstinence pomáhá k všestrannému rozvíjení vztahu – vztah se může rozvíjet po stránce duševní i duchovní, nejen po té fyzické. Také pomáhá, abych mohl být ve vztahu svobodný, protože nejsem svázán tím nejniternějším poutem a učím se zásadní dovednosti, totiž sebeovládání – především u mužů. Toho si ženy na mužích velmi váží. Je to dovednost, kterou pak ti dva zúročí v manželství v obdobích, kdy z nejrůznějších důvodů spolu nebudou moci intimně žít.

Pokud to ten druhý snáší těžce, proč mu neudělat radost a neodevzdat se mu?
Pokud se mluví o odevzdání, tak to tak vlastně není. Řeč těla a všechny projevy intimity mají být vždycky pravdivé. Je to stvrzení manželského slibu (já odevzdávám se tobě a přijímám tě) a dokud manželský slib nedávám, nemohu ho stvrzovat řečí těla.

Pokud to přináší potíže, je dobré o tom mluvit, komunikovat, v čem tkví ta obtíž. Ono se často ukazuje, že to je spíše zástupný problém, že problém je někdy jinde v té komunikaci mezi partnery.

Není pochopitelné, že to nějaký pár nevydrží, když už spolu chodí několik let?
Je třeba si pravdivě říct, proč svatbu odkládáme, proč neděláme další životní rozhodnutí směrem ke svatbě. Samotná příprava na manželství a svatba jsou důležitými momenty v budování vztahu a pokud by se tahle etapa přeskočila, tak se nevybuduje a potom v manželství chybí.

Je dobré také mít na paměti, že sexuální akt má charakter nejen pojivý, ale i plodivý. Krása nového života je i velká zodpovědnost a pokud ti dva nejsou ještě natolik dospělí či nemají ve vztahu jasno, aby se mohli vzít, tak skutečně nejsou pro rodičovskou roli připravení.

Rozhodnutí pro manželství je závažné, proto je dobré, aby jej dělali ve svobodě a ne pod tlakem společnosti či vlivem různých okolností. Někdy vztahy, které už sexuální intimitu spolu prožívají, pak vstupují do manželství pod určitým tlakem – už se nedokážou rozejít. Kdyby to intimní pouto neměly, dávno by se rozpadly, protože by se objevily různé rozdíly a problémy, které tak byly zakryty.

Není vlastně lepší s vyhledáváním vztahů počkat?
Nejprve člověk musí vybudovat sám sebe. Vybudovat si nejprve identitu a pak intimitu. Budování identity je přibližně období středoškolské. Zhruba po dokončení střední školy dokáže člověk navazovat vážnější vztah. Určitě radím nespěchat.

Co udělat pro dobré manželství?
Nejprve se stát dospělou ženou a dospělým mužem. Když se nezralí lidé stávají rodiči, tak to pak přináší mnohé obtíže. Pak absolvovat dobrou přípravu na manželství, kde se ti dva naučí, že na partnerském vztahu se musí neustále pracovat. Na manželství se nelze připravit rychlokurzem.

Propagují se čím dál více symptotermální metody rozpoznávání plodnosti. K čemu je to dobré?
Je to výborné pro to, aby se člověk naučil žasnout nad stvořením muže a ženy a nad darem plodnosti, který je do ženy a muže vložený. Je užitečné se naučit rozumět, proč takto žít, už v období chození. U žen sledování rytmu plodnosti napomáhá k přijetí ženství. Když se to naučí před manželstvím, naučí se žít už na začátku manželství v rytmu své plodnosti.

Rodina otevřená životu – jak ji chápat?
Rodina, která vychází z objevování Božího řádu. Rodina, která si uvědomuje, že plodnost je společný dar, který mohou mít, ale také nemusí, a to otevření plodnosti je jakési otevření se Boží milosti. Je to jako mít otevřené okno do místnosti, aby mohl proudit čerstvý vzduch. V takové místnosti máme jistotu, že se nám bude dobře dýchat.

Jak pak předat svým dětem hodnoty, které jsou v přímém rozporu s mainstreamem?
Já bych velmi apelovala na rodiče, aby především své děti vychovávali ke zdravé sebedůvěře. Aby rodiče četli i knihy, jak sebedůvěru u svých dětí rozvíjet. Oceňujte své děti, chvalte je, říkejte jim, co se jim povedlo víc než to, co se jim nepovedlo. Pokud má dítě zdravou sebedůvěru, tím spíše obstojí v tlaku okolí a unese to, že má jiné názory než většinová společnost. Také jako rodiče máme našim dětem předávat kvalitní argumenty, aby obstály i argumentačně v rozhovorech s vrstevníky.

Jak obhajovat své odlišné hodnoty před spolužáky a dalšími lidmi?
Rozhodně nemluvit útočně, protože ti druzí jdou automaticky do protiútoku nebo do obrany. Základem je, aby byli dobrými kamarády, aby byli oblíbení v kolektivu, což souvisí s tou sebedůvěrou. Pokud budou naše děti příjemné jiným dětem, bude je zajímat, čím ty děti žijí, budou spolu diskutovat, ale ty diskuse budou o hledání pravdy, ne o vysmívání se. Budou jistě konfrontováni s tím, že jsou jiní, že jsou třeba věřící, že mají jiné názory. Proto je dobré děti z křesťanských rodin propojovat s dětmi z jiných křesťanských rodin, které mají podobně nastavené hodnoty.

Jak mohou mladí lidé podpořit kulturu života?
Svým příkladem vlastního života – ve vztahu k duchovním hodnotám jako je umění, krása, příroda, hudba. Tak mohou svým příkladem kultivovat druhé. Mladí mají velkou výhodu, že se umí nadchnout.

Na závěr něco vyloženě praktického. Jak mluvit s těhotnou spolužačkou?
Ta spolužačka potřebuje podporu, povzbuzení, porozumění. Být jí nablízku, zajímat se o ni. Oceňovat ji, protože to děvče třeba muselo ustát tlak rodičů a svého okolí, aby nešla na potrat. Povídat si o tom děťátku, jak už je veliké, co už mu funguje. Stát při ní a pomáhat jí třeba i materiálně.

Máte nějaký vzkaz pro mladé?
Aby se nebáli být statečnými muži a něžnými ženami.

Za rozhovor děkuje Adam Prentis.






Kam dál?


Čtyři děti a přesto stále pro život

Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?



Šedesát tisíc modelů miminek za třináct let
Znáte modely miminek ve dvanáctém týdnu těhotenství? Nechybí na žádné naší akci, distribuují se do škol, rozdávají se při přednáškách. Když model držíte v ruce, těžko se vám říká, že „to“ není dítě. V České republice se jich podařilo vyrobit už více než šedesát tisíc. Ne někde v čínské firmě, ale díky obětavé práci místních dobrovolníků. Respektive jedné dobrovolnice. Modely už celých třináct let vyrábí v malé domácí dílničce Michaela Prentisová. Letos ze zdravotních důvodů končí a to je důvod, proč se za její obětavou činností s díky ohlédnout.

Z veselé holky jen hromádka neštěstí
Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.

V Norsku nesmím veřejně o potratech ani mluvit
MUDr. et BcA. Jitka Dvorská je lékařka – gynekoložka, nyní pracuje v Norsku. Jako jedna z mála dokázala říct své „ne“ umělým potratům. Jaká byla její cesta k poznání, jak na to reagovali její kolegové a jak se liší přístup k potratům v Norsku a České republice?


načíst další


© 2019  Hnutí Pro život ČR